Originál verzia (poviedka)

Scatty se probudila do krásného slunečného dne, ale cítila se zvláštně. Dnes už je to tady. Odjíždí ze svou matkou do Seattlu. Vůbec se jí tam nechtělo, protože musela opustit svoje kamarády a domov ve kterém se narodila. Za to ji ale lákala představa nového místa. Její bratr byl na tom lépe, jelikož ho v Seattleu vzali na univerzitu nic mu nevadilo, dokonce bydlel se spolužáky na internátu.

Scathach Emeritta Lynx Flamel právě začínala svůj nový život .

"No teda. Nevypadá to tu jak na těch fotografiích co jsi mi ukazovala!" řekla Scatty své mámě. "Neboj se, miláčku, zaručeně se ti tu bude líbit - a až uvidíš svoji novu školu, počkej, jak budeš ráda."

Scatty se rozhlídla po novém domě a běžela najít svůj pokoj . Byl obrovský a hezký. Byla zvědavá na svoji školu. Jelikož nebydleli přímo v Seattleu, ale na jeho předměstí, její střední škola nebyla v centru, ale za kopcem, který byl kousek od domu. Začala si vybalovat a přemýšlela, jaký tady pozná nový lidi.

Když ji ráno máma hodila před školu, s taškou na rameni se vydala s odhodláním ke vchodu, kde ji hned zastavila nějaká dívka.

"Čau , ty jsi tu nová? Jsem Abigail!˝ s úsměvem jí podala ruku.

"Ano, jsem tu nová a jmenuji se Scatty.˝

"Scatty ? To je tvoje pravé jméno?"

"No, vlastne se jmenuju Scathach - a moje celé jméno ti raději ani neřeknu," zasmála jsem se, "ale říkej mi normálně - Scatty."

"Dobře, a ty mně zas Abbie. Provedu tě tady a seznámím tě s nejlepšíma lidičkami na škole," usmála se a táhla Scatty na první hodinu biologie.

V jídelně bylo rušno, ale Abigail to vůbec nerozrušovalo a seznamovala Scatty s novými lidmi. Když si konečně sedli, uviděla Scatty na druhé straně jídelny stůl, u kterého seděla paritčka tří kluků. Vypadali tak osaměle, nikdo se s nima nebavil, proto se rozhodla zeptat se na ně.

"Kdo to je ?" zopakovala tázavě Abbie, zřejmě tu otázku čekala. "Ti dva blonďáci - Erich a Armard, no, ale ten poslední černovlasý fešák je Bertrand," řekla a Scatty v jejím hlase nezaslechla ani náznak obdivu, který zvyknou holky v jejím věku přidávat k větam, jako byla tahle.

"Zvláštní jména - a vypadají že se s nikým moc nebaví," řekla pochybovačne Scatty a nemohla zpustit oči z Bertranda který byl tak záhadný.Ovšem, hned se radši začala věnovat jídlu, když se rozhlédnul po jídelně a náhodou se na ní podíval.

"Erich a Armand jsou docela v pohodě, jenom Bertrand je takový samotář a zdržuje se jenom jich."

Když šla po chodbě a chtěla zahnout za roh, omylem do někoho narazila a spadli jí na zem učebnice.

"Och, promiň, to jsem nechtěla, to je ten první den ve škole...!" začala se omlouvat, ale když uviděla, do koho narazila zmlkla. Sakra.

"Nic se nestalo. Ty jsi tu nová?" usmál se a pomohl jí zvednout věci ze země. Kolikrát ještě dnes bude slyšet tuhle větu?

"Ano, přistěhovali jsme se sem s rodinou a jmenuji se Scatty," vytřesla bez okolku, až se zahanbila. Sakra.

"Bertrand," podal jí ruku a pak i učebnice. "Vítej u nás ve škole," usmál se a šel si sednout do lavice.

Učitel přišel do třídy a viděl, že nemá místo a jediné volné bylo právě u Bertranda. Sakra!

Po zbytku celé hodiny se ptala sama sebe, proč zrovna k ní se chová tak hezky? A proč je tak zvláštní a proč…

Utápěla se v myšlenkách na Bertranda a vubec si nevšimla, že je konec hodiny.

Týden školy utekl a byl víkend. Za tu dobu kromě Abigail tady poznala spousty lidí. Jenom kdo ji zůstával stále neznámy, byl Bertrand. Většině holek při pohledu na něj se začala podlamovat kolena a ona nebyla výjimkou.

Svůj nový pokoj už stačila vyzdobit a právě se chystala s Abbie a novými kamarády do kina. S hlavou plnou myšlenek vyrazila netušící co se stane…

* * *

Cestou do kina pociťovala Scatty zvláštní pocit . A najednou uslyšela za zvláštní zvuky. Byla už tma a ona se nejistě otočila. Slabý závan větru ji profičel kolem zad. Šla dál... Nezastavovala se, prostě jen šla .Zase slyšela ty zvuky, ale nikoho neviděla. Zmocnil se jí pocit bezmoci, ale snažila se zachovat co nejchladnější hlavu. Už v dáli viděla hlavní silnici, ale najednou kolem ní projelo auto a dvakrát na ní zatroubilo a zpomalilo.Scatty na nic nečekala a utíkala.

Utíkala, co nejrychleji uměla. Jakmile se auto otočilo hned ji začalo pronásledovat. Ona běžela rychlostí blesku, když už byla na rohu silnice tak najednou se jí připletlo něco pod nohy a ona zakopla.

Auto zastavilo a vystoupil z něj Bertnard. Hned k ní běžel.

"Není ti nic? Uviděl jsem tě jít kolem cesty zeptat se, jestli někam nechceš zvést. Nechápu to, proč jsi utíkala?" zeptal se jí sice vystrašeně, ale bylo slyšet, že má smích na krajíčku. I Scatty to slyšela a hrozně se začervenala.

"Panebože! To jsi ty...? Já myslela, že je to nějaký úchyl... Měl si to říct hned!... Au, můj kotník!"

"Cože? Počkej, podívám se na to… Hmm nevypadá to dobře, radši tě odvezu do nemocnice."

"Díky za pomoc, i za ten kotník," řekla nabroušeně Scatty, ale hned zmlkla když jí Bertrand podal ruku a pomohl nastoupit.

V nemocnici zavolala Abbie a řekla jí, co se stalo. Bertnard stál opodál a sledoval Scatty. Dlouho na ní hleděl a přemýšlel, kromě jiných věcí i nad tím, jestli sa na něj moc zlobí. Pak se konečně odhodlal. Scatty konečně dokončila i hovor s mámou, kterou ubezpečovala, že je v pohodě a že to napokon není vyvrtnutý, prostě že sem nemusí chodit.

"Promiň, ještě jednou, zlobíš se moc?" zeptal se, ale ona neodpověděla, tak pokračoval. "Chci se tě zeptat, jestli... Nešla bys se mnou dnes na večeři?"

"Počkej, Bertrande - jako myslíš rande?" opět vytřesla. Sakra!, zanadávala v duchu, jak to zase zvorala. No Bertrand si toho nevšim, tak se usmála a sledovala jeho výraz.

"Jo, rande, nebo říkej si tomu jak chceš..." taky se usmál. "Půjdeme?"

"Moc ráda" souhlasila ještě pořád překvapená jeho chováním. Potom ji zavolali do ordinace a doktor konstatoval, že kotník je opravdu pouze naražený, tudíž v pořádku. Taže muže jít domu.

* * *

Když vstoupili do podniku, všichni koukali jako blázni. Bertnard byl po městě známý spíše jako samotářský typ a se žádnou holkou ho ještě nikdy neviděli.

"Tak, Scatty - vážně je to tvoje celé jméno?" zarazil se a usmál. Začal jíst svoje hranolky, co jsi objednal.

"No, je to zkratka od mého celého jména Scathach. A co ty ? Ty jsi jenom Bertnard nebo máš druhé jméno ? "

"Já jsem Bertnard Paul Hollen" zasmál se, zřejmě se mu jeho meno moc nelíbilo a připadalo mu spíš legrační.

"Ty jsi se tu narodil, nebo taky přestěhoval?"

Narodil jsem se tu. Mám ještě staršího bratra Alana, no ten se již před lety odstěhoval, tak žiju jen s otcem… Matka umřela, když jsem byl ještě mimino… No, při porodu."

Scatty viděla v jeho očích bolest a něco jako vinu za její smrt.

"Och, to je mi moc líto…" řekla a vzala Bertnarda za ruku.

Usmál se na ni.

"Co ty?"

"Já mám taky staršího bratra, je na internátu. Přestěhovali jsme se sem s mamou. Otec žije se svoji novou rodinou v Texasu," odmlčela se a Bertnard to správně pochopil.

"Jsi na něj naštvaná, že? Chápu tě, taky to mám doma… Alan je vlastně nevlastní bratr, ale je to člověk, s kterým si moc dobře rozumím a tak ho beru jako mého vlastního. Ale to se nedá říct o maceše .. "

Oba měli něco společného. Když dojedli, Bertnard odvezl Scatty domů. Vtedy Scatty strašně znervózněla.

"Já… už musím jít. Promiň," řekla rychle Scatty, vystoupila, podravila se a spěchala domů.

Už se nemohla dočkat až dneska Bertnarda uvidí ve škole. Ale ve škole ji čekalo nemilé překvapení - on tam nebyl. Celý den ho hledala a na obědě viděla jeho partu bez něj. Abbie si toho všimla.

"Po kom se celý den tak sháníš?"

"Ale… Neviděla jsi dneska Bertnarda?" zeptala se a Abbie na ni překvapeně pozrela.

"Och - ty to nevíš? Celá škola si o tom povídá… Včera pozdě večer byl prý v baru a porval se tam z nějakým chlápkem. No a nedopadlo to dobře ani pro jednoho. Ten chlap skončil ve vážném stavu v nemocnici a Bertnarda odvezla policie."

"Panebože!" vzlykla Scatty nemohla tomu uvěřit! Vždyť včera večer byl tak úžasný a on potom...

Zlomilo jí to srdce. Věděla, že Bertnard půjde do vězení, nebo bude mít podmínku, ale nechtěla mít nic společného s klukem, který dokáže někomu ublížit...

Na Bertnarda u ní v srdci dopadl černý stín. Ocitl se... Ve stínu tmy.

* * *

by Majush ( https://napisu-ti.blog.cz/ )